Jedno velké přání - Příběh vyznavače Satana

84. KAPITOLA – PŘÍBĚH VYZNAVAČE SATANA

„Lily je v ložnici,“ oznámil James, když Tereza dorazila. „Máš tam za ní jít. Tebe prý vpustí. Nikoho jinýho vidět nechce…“
„A já myslela, že mi alespoň ty budeš moct říct, o co jde…“
„No, nebudu, protože já sám to nevím. Tedy – dnes ráno jí přišel balíček s nějakou knihou a od té doby je v ložnici a brečí… já to nechápu…“
„Tak to abych za ní šla okamžitě a zjistila to,“ rozhodla Tereza.
„To budeš hodná. Já bych jí tak strašně moc chtěl pomoct, ale ona si nedá říct. Odmítá to!“ James bezradně pokrčil rameny.
„Kdo to byl?“ zaznělo se z vedlejší místnosti.
„Tereza přišla, aby se podívala na Lily,“ zakřičel Potter v odpověď.
„Koho tam máš?“
„Toho tvého Boha sexu.“
Tereza zrudla. „Doufám, žes mu to neřekl,“ zadoufala.
„Jistěže ne! Lily mi to zakázala, prý mu to řekneš ty sama, až příjde ten správný čas,“ prohlásil mudrlantsky.
„Správně,“ uzavřela to Caisová. „Co to že se nejde přivítat?“ podivila se.
„No, totiž… my máme rozdělanou práci…“
„Jako něco kvůli Řádu?“
„Ani ne. Víš co? Pojď se raději podívat,“ pobídl ji James a ukázal na dveře do obývacího pokoje. Tereza tedy šla a to, co spatřila, ji naprosto překvapilo. Sirius Black totiž seděl na zemi otočený zády k ní a vyčerpávajícím způsobem zaměstnával svou mysl a své ruce. Tereza nemohla ze sebe dostat jedinou hlásku, jak byla překvapená.
„Vy stavíte puzzle?“ vypadlo z ní po chvíli.
„Tak nějak,“ řekl Potter. Sirius otázku snad ani nezaznamenal, protože vymýšlel, kam umístí kousek z modré oblohy.
„Koukám, že vám to moc nejde…“
„To není pravda,“ ohradil se James.
„To bych chtěl vidět tebe,“ ozval se konečně Sirius a otočil se k nim. V pravé ruce stále svíral kus ze skládačky.
„Hrozně ráda bych vám pomohla, ale dnes jsem tu kvůli něčemu jinýmu…“
„Výmluvy! Vyzívám tě v puzzlový souboj!“
„Kdy a kde?“
Sirius se postavil naproti Tereze. Vypadali jako pistolníci z dávného západu. Vyzývavě se měřili pohledy a ani se nehnuli. James je napjatě pozoroval. Už chyběl jen mírný větřík, kolty u pasu, škoda, že nepřežvykovali tabák… no, nechme fantazírování – „Až bude čas,“ usmál se.
„Dobře, ale připrav se na prohru.“
„To mi něco připomíná… zase jsi si tak jistá výhrou?“
„Tentokrát to ale bude bez sázky, ano?“
„Srabe,“ zamručel Black.
James se jenom dobře bavil. Dokud ho nepíchlo u srdce – ty sobče, dobře se bavíš? A co Lily?
„Žádné sázky,“ trvala na svém Caisová a nenechala se vyprovokovat.
„Nechci vás rušit,“ promluvil naléhavě James, „ale možná by bylo lepší vaše spory nechat na potom. Terezo,“ obrátil se přímo k jmenované, „musíš jít za Lily…“

„Pořád tomu nerozumím,“ zamračila se Caisová.
„Zachránil mu život.“
„Tak proč pláčeš?“
„Zachránil mu ho na úkor svého.“
„Mluvíme o tom člověku?“
„Má jméno!“ zvolala přísně Lily a po tváři jí stekla slza.
„Co když je to past? Lež? Jak víš, že je mrtvý?“
„Četla jsem jeho deník a nezapomněla jsem na ten den, kdy jsme si spolu povídali. Ten den, kdy jsem ho vedla na ošetřovnu.“
„Musíš mi to vysvětli ještě jednou a pomalu! Nemůžeš na mě vyhrknout, že Maxmilián je mrtvý a hrdina.“
„Promiň, ale když ono toho poslední dobou příliš, všechny ty útoky, ty vraždy…“
Tereza přikývla. „Nemusíš se mi omlouvat. Víš co? Donesu ti sklenici vody, ty se napiješ a pokusíš se mi to vysvětli, ano?“
„Dobře,“ vzlykla Lily.

„Pamatuješ si, jak Maxmiliána napadl Sirius a jak jsem ho pak měla jít doprovodit na ošetřovnu?“ optala se Evansová, jakmile byla schopná uspořádat své myšlenky, což bylo až poté, co se napila ze skleničky, kterou jí přinesla Tereza.
„Pamatuju.“
„Ptal se mě, proč jsem ho bránila, jak to že mu věřím. Řekla jsem mu, že pro to nejsou žádné důkazy a že mi nepřidá jako zlý člověk. Spíš jako ten kdo na zlého chce jen hrát. Mlčel a mě nenapadlo nic lepšího, než se ho zeptat, jaké to bylo v Hofnawellu. Překvapil mě a povídal.“

„Chceš, abych ti něco řekl o Hofnawellu?“
Lily přikývla.
„Tak co třeba toto: Bradavice mé bývalé škole nesahají ani po kotníky! A co teprve lidé. Viděl jsem v jejich výrazech, hned ten první den, opovržení, nepříjemnou zvědavost, i strach. A když jsem se dostal do Zmijozelu, tak zvědavost vystřídalo opovržení - “
„To není pravda!“ zaprotestovala Lily. „My takoví nejsme!“
„Ale jste, jste předsudky!“ mávl rukou Damarth, „A víš proč? Kvůli tomu jak vypadám, co nosím, co vyznávám. Zmijozel tomu jenom napomohl. Jsem tu sám.
V Hofnawellu by se to nikdy nestalo. Měl jsem tam pravé přátele – Anke, Hinricha, Larse… A tady? Nikoho. Já si neztěžuju. Počítal jsem s tím, v podstatě jsem to tak chtěl.“
„Proč?“
„To ti nemůžu říct, snad jednou, ale teď ne…“ odmlčel se a poté zamumlal: „Někdo by to vědět měl…“
„Co jsi říkal?“
„Já? Nic! Víš, co nemůžu pochopit? Tu nenávist k Mudlům. U nás by jim nikdo nic neprovedl. My je máme rádi, bereme si je za muže nebo ženy. Nechápu to vaše království.“
„To není pravda, že je nenávidíme! Vem si třeba mě, jsem z mudlovské rodiny, ale kamarády mám i mezi čistokrevnými kouzelníky…“
„Ano, dokonce mezi nimi máš i přítele, ale svět vaší zemi vidí jinak. Přesně tak, jak hlásá ty-víš-kdo.“
„Já a ani nikdo z mých přátel s ním nemáme nic společného!“ ohradila se Lily.
„To jsem rád,“ usmál se.
Chvíli šli v tichosti, jenomže Lily se v hlavně honilo spousty myšlenek, otázek, a jednu nechtěně řekla nahlas.
„Stýská se ti?“
„Po Německu? Jistěže a jak moc!“ pověděl sklesle. „Ale nejsem tu sám.“
„Jak to myslíš?“
„Mám s sebou netopýra, jmenuje se Rabennacht. Což je v překladu do vašeho jazyka něco jako černá noc. Zachránila mi život. A pomůže mi všechno dotáhnout do konce…“
„Já ti nerozumím, musíš mi to všechno vysvětlit! Jak do konce?“
„Nemůžu nic říct, dnes ne. Ale jednou, Lily slibuji, že se všechno dozvíš.“
Došli ke dveřím ošetřovny. Damarth jí daroval jeden ze svých úsměvů, byl to první a zároveň poslední úsměv, který Bradavice spatřily.
„Děkuji.“
„Zač?“
„Že věříš v moji nevinu. Nejsem upír.“
„Vždyť pro to nejsou žádné důkazy a navíc, nemyslím si, že jsi špatný člověk. Ty já poznám. Hlavně nesejdi na scestí…“
„Teď zase nechápu já tebe.“
„Znám jednoho člověka a ten je ti dost podobný, bohužel má špatné přátele…“
„Tak to určitě nedopadneme stejně. Já měl dobré přátele a těch špatných se vyvaruji.“
„V to doufám.“
„Jsem rád, že jsi mě šla doprovodit zrovna ty, alespoň jsem si mohl s někým promluvit normální řečí a nebyl jsem nucen použít nadávky.“
„Taky jsem ráda, že jsem si s tebou mohla promluvit.“ Lily se usmála.
„Tenhle úsměv si pamatuju. Takhle si se usmívala na Haara…“
„Jak to víš?“ podivila se Evansová.
„Jestli si vzpomínáš, jak jsme mluvili o mých přátelích? Tak jsem záměrně vynechal toho největšího. Byl něco jako můj starší bratr. Moc dobře si pamatuju, jak tě vynášel do nebes. A dnes už nikoho milovat nemůže…“
Lily píchlo u srdce. Posmutněla.
„Promiň, nechtěl jsem otevírat staré rány…“
„To nevadí, víš, on o tobě mluvil. Dokud jsi mi neřekl, že jste byli přátelé, nikdy bych si to nedala dohromady. Měl tě hodně rád.“
„Ano, já vím.“ Maxmilián si promnul oči. „Asi bych už měl jít na ošetřovnu…“
„Asi,“ Lily pokrčila rameny. Chtěla toho tolik vědět.
„Dnes večer budu za své spolužáky a profesory zapalovat svíčku. Pokud si vzpomeneš, můžeš udělat to samé, aby naše myšlenky pronikly až k nim. Ať už jsou kdekoliv…“
„Zapálím,“ přikývla Lily.

„Nemůžu tomu uvěřit. Tohle že byl Damarth?“ zašeptala Tereza.
„Proto jsem ti neustále tvrdila, že on za těmi útoky nemůže být,“ pravila Lily. Při vyprávění se uklidnila natolik, že mohla přemýšlet a mluvit jako dřív. To, že plakala, už šlo poznat pouze podle zarudlých očí.
„Ale byl!“
„Bohužel, ani nevíš, jak mě zklamal, jenomže dnes mi přišlo vysvětlení. Maxmilián mi poslal svůj deník, kde všechno vysvětloval. Udělal to kvůli lásce.“
„Dost chabé na ospravedlňování, nemyslíš?“
„Ne. Představit si, že ti vzali všechno, co jsi kdy milovala a co jsi měla. Bez milosti a bez rozloučení to všechno zničili. A co jsi mohla dělat ty? Jen přihlížet z bezpečí jako ten největší srab. Proč? Bála jsi se o svůj život. Věděla bys, že teď s tím nic neuděláš, že bys zemřela zbytečně. Tak a řekni mi hezky po pravdě, co bys udělala potom? Na co bys myslela?“
„Jen na pomstu.“
„Přesně tak!“ vydechla Lily. „Všechno promyslel do detailů, nikdo mu nesměl bránit a museli mu věřit…“
„Chceš tím říct, že se přidal k Smrtijedům jen pro to, aby je mohl zničit?“
„Ano! S nikým se nebavil, nehledal dobré přátele, protože by je posléze mohl ohrozit, zabít svým jednáním. Vyhledal ty špatné, řekla bych, že vsadil na tu nejstrašnější kartu, co mohl.“
„Narážíš na Marcuse?“
„Správně, pomáhal mu.“
„Jenomže, Lily, to, co udělal, bylo špatné! Jen aby splnil plán své pomsty obětoval nevinný život a to ani nevím, jestli to byl jenom – vážně říkám jenom? – jeden!“
„Byl.“
„Jak to - “
„Jeho deník,“ Lily zvedla knihu pravdy. „Je tam všechno, jeho pocity, činy, sliby… nakonec mi opravdu všechno vysvětlil, jak slíbil…“ znovu začaly téct slzy.
„Ale no tak, Lily, neplač pro něj…“
„Já musím, nikdy by se z něj vrah nestal nebýt Voldemorta!“ rozkřičela se. „Vždyť je to naše válka, tak proč zasáhla i Hofnawell? Jeho? Nebýt něj, tak je James mrtvý! Zachránil mu život! A odměna za tento čin? Smrt! A víš, co mi napsal? Že mu to je všechno jedno! Že už se těší na své přátele! A víš, co ještě? Že jich s sebou vezme, kolik jen bude moci! Jestli se ti zdá zbytečné za něj plakat, tak prosím, opusť tento pokoj! Ale já mám jiné mínění! A to ty budeš respektovat!“
„Ach Lily, já… promiň… prostě jsem… neuvědomila jsem si to… já…“
„Nic neříkej a nech mě ještě chvíli ronit slzy.“
Tereza tedy mlčela, jen udělala věc navíc, věc, kterou po ní Lily nechtěla, a to, že ji objala.
„Něco mě napadlo…“ hlesla Caisová. „Máte tu dvě svíčky?“

83. Kapitola || 85. Kapitola

DoslovSíla k bojiToužebné city k prachovémuO tom jak přiletěl čápSvatební dar a líbánkyŠaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný paneTak jde čas...Nevzdávat? Už se mi nechce...Štěstí?Od kamene po moukuAsimilaceBude z tebe světoběžecNová rodinaPosláníPoprvé naposledySvatební horečkaJmenovitě?Tiché vzpomínáníNení vítězůKrev a pizza pro člena komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluvStopy vedou ke družičceJen pár hodinSpojeni krvíDvojité randeTři v ProsinciPříběh vyznavače SatanaZatím se nic nedozvíš...Zamračená a ochuzenáNevinnost v plamenechZměna a nová zkušenostMilosrdné lži a tiché pravdySvětle modrá budoucnostOvce, opice a FénixNečekanéPoslední zvuky BradavicCena prolité krveVyříkáníNový předmětSíťNač ten spěch?Z bolesti je vždycky špatněProhraješ...Emočně o ničemInformaceUž to není jenom vendetaDnes zdravímPrvní oběťBonusové urážkyJo, začátek trablíSbohem láskoRozhodnutíZákon akce a reakceDlouho očekávaná scénaDrzý senNeuvážený konecChci vše napravitNoc proti pravidlůmObsazeno, smůla!Smůla s štěstí pro RemuseSamotaCož takhle plesík?Pár otázekKaždý detail romantiky pro dopisTěžce zajímavýStřídání učitelůJak se Binns stal chtěným...Začátek rokuPřipijme si!Krátce před PřemisťovánímPoslední slovoPráce za osmMinulá budoucnostTo snad ne?!Když názor, tak profesionálníŘecký RiddickulusAdrianiny zodpovězené otázkySkvělé zprávy nejen z domovaBřeznová pomstaChlípňačka LilyNesnáším loučeníZase snadnéVědětVeselé Vánoce!Dvojice určená pro nikdyChlouba a dopis od rodičůUkřičené bonbóny a tichá věštbaJména už se nebojíme!Úsměv v Bradavicích aneb HvanadalshnúkurŘekni zapomeň!Záchrana ve znamení smrtiJe libo šunčičku?Výzvědná služba musí narazitNejlepší a nejpřísnějšíPo zlých zprávách nejsou radovánkyDopis o zkouškáchPlán splněn, kapitáne Tlapo!Kdo tu žárlí?Chytros slečny GrugerovéVýzvědná služba Evans s.r.o.Abeceda v PrasinkáchPláč nad výhrouSkončilo to prohrou...Těžký boj vášníHlasy s červenou tváříVítězovéNudné představováníPříjezdUž se to blíží!Šestý ročník